Ze soudního sálu

Jak je známo, skončila série procesů proti Sudetoněmeckému landsmanšaftu (SL), vedená kamarádem Gottsteinem v létě tohoto roku. Posléze anuloval Zemský soud vyloučení Gottsteina ze spolku a registrační soud zamítl změny stanov, které chtěl SL. Bez ohledu na to jeden krajan z Bavorska znovu předstoupil před soud a žádal i o neplatnost Spolkového shromáždění SL z Bad Kissingenu. Bohužel tím způsobil především rozkol. Soud považoval změny stanov za vhodné. Krajan změnil advokáta a pustil se do revize. V téže době obdržel SL od svého advokáta návrh žalobce na obnovení míru ve spolku. SL sice návrh odložil, ale Witikobrief zveřejnil opět tiskové prohlášení advokátní kanceláře, aby si každý mohl vytvořit vlastní názor:

Právní kancelář Reimers a von Herget zveřejnila v tisku:

 

Co je vedoucí ideou SL? Exil nebo návrat do vlasti?

Žalobce navrhl vedení SL kompromis na znovuobnovení míru ve spolku. Odvolání proti rozsudku Zemského soudu v Mnichově I má vyhlídky na úspěch. Další vedení procesu závisí na SL.

Případ: Rejstříkový soud v Mnichově zamítl zapsání změny stanov (§ 3) spolku SL, které byly přijaty na XVI. Spolkovém shromáždění v Bad Kissingen 27./28.08.2017.

Jeden člen spolku podal proti nesprávnému provedení XVI. Spolkového shromáždění žalobu o neplatnost tamních rozhodnutí i voleb kvůli formálním chybám a porušení spolkových řádů.

Podle zákona je zapotřebí souhlasu všech členů v případě změny stanov (§ 33 Abs. I, Satz 2 BGB). Taková změna, zejména vyškrtnutí účelu – „právního nároku na vlast, její opětné získání a s tím spojené právo na sebeurčení národnostní skupiny“, byla navržena B. Posseltem ve funkci výkonného předsedy SL.

Této žalobě předcházely dva soudní procesy, vedené jinými žalobci proti SL kvůli změně stanov, protože tato změna mění vedoucí ideu SL, formální neplatnost Spolkového shromáždění SL v r. 2015 a 2016. Zemský soud v Mnichově I potvrdil neplatnost spolkového shromáždění, volby Posselta jako předsedy a mluvčího SL a změny stanov (Az. 10 O 11998/16).

Rozsudek 26. komory Zemského soudu v Mnichově I v aktuálním řízení vyšel vstříc stěžovateli na základě chybného posouzení a ocenění jednotlivých rozsudků LG (Az. 26 O 17713/17). Odvolání bylo uloženo k vyšetření. Žalobce uložil svému novému zplnomocněnci, vedoucího proces, předložit návrh na smír s právním zástupcem SL, kanceláří Hermann a Mey, (jejíž dosavadní zplnomocněnec Dr. Florian Herrmann, MdL, pro CSU z důvodu svého povolání do bavorské státní kanceláře, dále nepracoval). Předložen byl kompromis, který by zajistil při nadcházejícím zasedání Spolkového shromáždění SL vyhovující náplň a jasné doplnění § 3 (nového) stanov, který by zajistil SL hlavní ideu, vrátit se z exilu, získat znovu občanská práva a možnost získat odškodnění.

 

Za předpokladu, že se Česká republika zřekne bezprávných dekretů

Svaz vyhnaných (BdV) si zvolil za své motto pro Den vlasti 2018: „Bezprávné dekrety odstranit, Evropu spojit!“ Je BdV lepší než SL?

Co prakticky znamená pro Němce vyhnání ze starého Československa, zrušení bezprávých dekretů? Získají znovu práva, jako mají ti, kteří ve vlasti zůstali. Je to možné pouze tehdy, když nynější česká vláda bezprávné dekrety zruší. V r. 1991 nabídl V. Havel znovunabytí státního občanství, právo na návrat a kuponové odškodnění. Helmut Kohl tuto nabídku odmítl.

Při přijetí České republiky (a Slovenska) do EU v r. 2004 nebylo toto zakořeněné bezpráví , které opravňovalo etnickou čistku, odstraněno. Zůstává jen naděje, že jednoho dne česká vláda dekrety zruší a prosadí to, co plánoval V. Havel – česká duše bude očištěna a sudetští Němci spaseni. Snad pro to najde česká vláda sílu při stém výročí založení státu 28.10. 2018.

 

Prameny:

Konečný rozsudek Zemského soudu Mnichov I ze 14.08.2018, AZ 26 O 17713/17, právoplatný konečný rozsudek LG v. z 29.06.2017, Az. 10 O 11998/16 (mit OLG München 17 U 2403/17) V. i S.d.P Rechtsanwald Dr. Hafale von Berger, Alter Messeplatz 2, 80339 München… .

Witikobrief 4/2018, str. 10

 

Slovo předsedy

Milé kamarádky a kamarádi!

B. Posselta můžeme téměř litovat. Na vlastní náklady tráví každý zasedací týden v Bruselu, píše knihu o Evropě a z toho důvodu najezdí tisíce kilometrů. Na kandidátce CSU pro volby do Evropského parlamentu je na sedmém místě, tedy bez vyhlídek. Ale to je demokracie! Zde neexistují - jinak, než v jeho SL – žádná privilegovaná hlasování, práva, a nelze také hlasovat tak dlouho, dokud výsledek se někomu nebude hodit.

Z toho pohledu má naše slitování své hranice. Beztoho se již mnoho lidí diví, jak může tak očerňovat Witikobund někdo, kdo byl sám spoluzakladatelem Weikersheimerského kruhu!

Milé kamarádky a kamarádi, jděme i v novém roce po přímé cestě podle přísloví: Nikdo nezná běh dění, přesto jděme vpřed, a to, co život vždy přináší, přijměme s radostí.

Srdečně zdraví Váš Felix Vogt Gruber

 

Jak se dá umlčet jedna národnostní skupina

(Ponaučení pro nynější spor o stanovy)

Již 100 let se odpírá sudetským Němcům právo na sebeurčení. Bylo by korektní, kdyby mohli při mezinárodně dozorovaném hlasování sami rozhodnout o své státní příslušnosti. Nestalo se tak ani v letech 1918/19 ani v roce 1938 a 1945. Bohužel se o to nestarala ani východní politika Spolkové republiky Německo po vyhnání.

Bylo ale ještě hůř. Jak běžel čas, museli prostí členové spolku vyhnaných začít pochybovat o pevném postoji svého vedení. Začalo to zcela bezstarostně r. 1973 v Sudetoněmecké radě (SR) ústupkem menšině zástupců SPD k pražské smlouvě. Veřejně se objevila disonance v r. 1990.

 

Krize důvěry 1990

Když bylo v letech 1989/90 v dohledu rozpuštění východního bloku, odešly i krásné sny sudetských Němců. Rychle se rozhořel spor o cíl spolku (jako v r. 2015!). Podnětem byl článek v „Sudetendeutsche Zeitung“ (SZ) od Dr. Rudolfa Hilfa. Objevil se 26.01.1990 a vyvrcholil ve výroku: „otázka hranic je pro nás vyřízena“. Autor se odvolával na krytí zad „špičky organizace“. Předsedou a mluvčím landsmanšaftu byl tehdy F. Neubauer (CSU). Jisté bylo jen to, že prezident Spolkového shromáždění, ministr a.D. Walter Stein, o tom nevěděl (WBr. 1990/2, str. 1). U vedlejších instancí landsmanšaftu mohlo to být identifikováno jako podpora Hilfova článku prezidiem Sudetoněmecké rady.

 

Protesty

Ani „špičky“ landsmanšaftu , ani prezidium SR neodpovídaly svými výroky ohledně otázky hranic pocitům základny. Ta po tom dychtila. Teprve až 11./12. listopadu 1989 prohlásilo Spolkové shromáždění SL „sudetoněmeckou otázku za část otázky německé“. Toto usnesení bylo podle Rollanda Schnürcha jednohlasně přijato (LB, Rheinische Post, 30.1.1990). S ostrým protestem vystoupil okres SL Horní Bavorsko. Jako nejsilnější členský okres celého landsmanšaftu byl Hilfovým článkem v SZ překvapen. Jeho obsah „odporuje cílům landsmanšaftu“ a musí být „kategoricky“ zamítnut… (LB Prohaska, Müncher Merkur, 7. únor 1990)

K „jádru pudla“ pronikl ještě dál Dr. Walter Becher. Ve své přednášce v Sudetoněmeckém domě 31. ledna 1990 zdůraznil, že podle Mnichovské dohody v r. 1938 Sudety přešly k Německé říši (WBr 2/90, str. 6 f.). Toto předání území by mělo být zpětně zaneseno do mírové smlouvy.

Dr. Becher kritizoval i pražskou dohodu z r. 1973 za to, že prohlašuje Mnichovskou dohodu za „nulitní“. Této národnostně oprávněné pozic se nesmíme vzdát, protože sudetské Němce „chrání před legalizaci vyhnání“.

Před tím varovalo ve svých dopisech i mnoho „obyčejných“ členů SL, naléhali na platnost spolkového cíle, uvedeného ve stanovách. Mnohokrát byla vzpomínána i „Wiesbadenská dohoda“ z r. 1950.

 

Lavírování do r. 1997

Landmanschaft se v následujících letech vlekl dál. Potom v r. 1997 F. Neubauer (CSU) vynutil na Spolkovém shromáždění SL změnu stanov. Následoval předlohu ministra financí, Dr. Thea Weigla (CSU) a usilovně prosazoval požadavek na restituce pro národnostní skupinu. Trvalo to čtyři roky, než bylo opět prosazeno původní znění stanov. Provedení změn měl za úkol Bernd Posselt. Tento se v roce 2011 pokusil prosadit změnu stanov „zadními vrátky“, což však Witikobund zavčas odkryl a zamezil. V r. 2015 se Posselt rozběhl k „velkému skoku“ s novým pokusem o změnu. V této fázi se nacházíme nyní.

Znamená to, že národnostní skupina se sama přivedla k bezpráví a nebude již nikdy moci pozvednout svůj hlas proti jí způsobenému porušení lidských práv.

 

Genosse Trend

Na otázku, jak k tomu mohlo dojít, pomůže odpovědět „Genosse Trend“. Tato ironicky chápána umělecká figurka je hlavně dítětem médií a nenachází se jen v SPD. I v řadách vyhnaných zřejmě odvedla dobrou práci. Když její úřadující pěstují častý styk s vládními stranami nebo dokonce mají jejich stranickou legitimaci, nezřídka trpí loajalita k národnostní skupině. Samozřejmě jim potom chybí odvaha domáhat se materiální stránky vypořádání. Ignorují, že ČR považuje přivlastněný majetek sudetských Němců za reparační náhradu Německa. Má to vše jít na účet vyhnaných? R. 1997 napsaly Lidové noviny: Německo-české prohlášení je vlastně úmluva o tom, „jak se dá obejít sudetoněmecký problém, aniž by to něco stálo.“

Umlčování sudetských Němců je protiprávní, dějinami opomenuto a především nečestné. Přizpůsobování vedení SL vede stále více a více k legalizaci vyhnání.

Poznámky redakce k textu článku:

-Především by si landsmani měli uvědomit, že žádné právo na sebeurčení nikdy neměli a nemají. Proč? V Československu byli národnostní menšinou. Jen národ, který nemá svůj stát, má právo na sebeurčení. V současnosti se prohlašují za čtvrtý bavorský kmen. Nevíme nic o tom, že by kmenům podle mezinárodního práva náleželo právo na sebeurčení. Pokud se SL domnívá, že toto právo mu patří, nechť v Bavorsku toto právo uplatní. Jaké budou výsledky tohoto kroku, sami uvidí.

- SL se také mýlí, pokud se jako celek, nebo jeho část, domnívá, že ČR považuje majetek německého obyvatelstva, které po válce bylo přesídleno do Německa a jeho majetek konfiskován tak, aby se nikdy nedostal opět do německých rukou, za reparační náhradu Německa. Pařížská reparační dohoda v jednom ze svých ustanovení zakotvuje, že hodnotu německého majetku, který jsme konfiskovali, nemusíme odečítat ze svého reparačního účtu. Naopak Německo nám dluhuje dosud reparace, mezinárodně uznané, v hodnotě přibližně 3,5 bilionu dnešních korun. Reparace po Německu žádají i Poláci, mluví o 1 bilionu dolarů, a Řekové, kteří uplatňují nároky ve výši několika set miliard euro.

- I mezinárodní právo obsahuje jednu zásadu, která jednoznačně říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit škody, které jí agresí vznikly. Že agresorem, v případě ČSR, Polska, Řecka, bylo Německo, je nepochybné. Stejně tak je nad slunce jasné, že uvedené státy byly obětí Německa. Platí mezinárodní právo? Uznává tuto uvedenou zásadu SRN? Pokud ano, je její povinností zaplatit reparace. Pakliže uvedený princip Německo neuznává, mezinárodní společenství, zvláště pak OSN a její Rada bezpečnosti, by mělo učinit všechny potřebné kroky, aby obnovilo právní stav. Žádný agresor nemůže v žádném případě vést války téměř výhradně na účet svých obětí. A to se týká i Německa. Agresor nemůže být zvýhodňován na úkor svých obětí!

Witikobrief 1/2019, únor 2019, str. 16 - 17

 

Pro České národní listy volně a kráceně přeložila Ing.arch. N. Žečeva, připravil dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 16. ledna 2019

Webová adresa:www.ceskenarodnilisty.cz

e-mail:vydavatel@seznam.cz